Od malička jsem si připadala jiná. To je celkem obvyklé, ale není obvyklé, že si mě v naší ateistické rodině, tak nějak sama našla víra. Kolem deseti let ke mně přišly modlitby, otčenáš a desatero. Už ani nevím jak. To jsem se zabývala myšlenkou ukončit svůj pobyt zde na zemi a s tím vlastně souviselo i mé pozdější pubertální objevování pražských kostelů. Pak, těsně po revoluci první regresní terapie, setkání s bohémem, který mi v šestnácti rozmluvil vstup do kláštera a nakonec nemoc, kterou jsem si začala léčit mimo jiné vkládáním krystalů do pupíku a zpíváním manter. To už je víc jak dvacetpět let. Víra se sice poněkud proměnila, ale o to víc upevnila.

Je mi padesát a mám dvě děti.