Regresní terapie používá jako nástroj pro prozkoumávání podvědomí hlubinnou relaxaci. Podvědomí není omezeno prostorem a časem, proto se můžete dostat tam, kam se sami pustíte. V relaxaci jste si stále vědomi všeho co se kolem Vás děje a máte nad sebou plnou kontrolu. Může se Vám zdát těžké se do tak velkého uvolnění dostat, ale je to opravdu jen o Vaší potřebě kontroly nad sebou samým a o Vaší víře, že je něco takového možné.

Nemusíte to vidět, ale můžete mít pocit, že to vidíte.

Ester Davidová

V rozměru času se setkáváme, krok za krokem, sami se sebou.

Jak bychom mohli v jednom životě všechno stihnout? Nevracíme se sem proto, že zde máme nějaký úkol? Protože máme pracovat na tom, abychom byli lepšími lidmi? Abychom se navrátili ke Zdroji? Pochopili, že nejvíc je láska?

Jsem absolutně přesvědčená o tom, že už jsem zde na zemi mnohokrát byla. A nejenom zde...

Můj příběh

Vzpomínka na minulý život mě provázela celé dětství, akorát jsem to v té době ještě nevěděla. Od útlého dětství jsem se v noci často budila hrůzou. Nevím jestli jsem si vždy pamatovala sen, který se neustále opakoval, každopádně můj řev, bohužel se nedá napsat křik, mě budil téměř každou noc. Na táboře mi museli dávat Hysteps (sedativum), abych nebudila a nestrašila ostatní...Doma jsem vždy po probuzení přeběhla k rodičům a tam v klidu dospala. Určitě ještě v deseti, jedenácti letech. Naši se mě ptali proč hystericky řvu, pláču, ale nedokázala jsem jim odpovědět. V mém snu totiž nebyly tvary a barvy vyskytující se na této planetě.

Sen vždy začínal krásně. Byla jsem někde, kde mi bylo moc hezky, cítila jsem se tam bezpečně, hřejivě, milovaně. Mimo mě tam nikdy nikdo nebyl. Tvary a barvy byly okouzlující, nádherné, nepopsatelné. A pak se to začalo kazit, jakoby hroutit do sebe, pohlcovat se. Jako když hoří film. Po stranách se krabatí, bobtná. Těžko se to popisuje, ale cítila jsem chaos a zmar.

Jak mi začala puberta sen zmizel, ale nezapomněla jsem na něj. Zasunul se hluboko do podvědomí. V mých 15, 16 letech jsme měli doma podnájemnici, studentku výtvarné školy a já už ani nevím jak, domluvily jsme se, že na mě vyzkouší regresní techniku podle knížky Raymonda A.Moodyho jr. a Paula Perryho "Život před životem." Slovo dalo slovo a já si doteď živě pamatuju, jak mě provázela a jak jsem nejdřív slyšela hluk z ulice jako ve snu a pak jsem se najednou viděla shora. Život který jsem útržkovitě "viděla" a "cítila" nebyl ten z dětství. Tenkrát jsem byla nejspíš nižší šlechtična na vychování v klášteře přibližně v 17.století ve Francii, která ale neměla moc hezký osud. Když mi má průvodkyně řekla, abych se podívala na konec svého života, došlo mi, že jsem byla zazděná. Na konci jsem neviděla nic, jen pod prsty cítila všude kolem sebe kámen. Byla jsem ale paradoxně úplně klidná. Necítila jsem nic negativního, jen hluboký klid. A ten mi tato regrese přinesla i do pochopení a uchopení mého snu z dětství.

Nemusíme všechno pochopit, aby se nám ulevilo. Už jen to, že tím znovu projdeme, prožijeme stejnou emoci, vzpomeneme si, byť jen na záblesk vzpomínky, pocitu, nám ohromně pomůže.